Básničky,citáty a vše kolem toho

Poláman á křídla andělá lemují prázdnou ulici před tvým domem a v bělavých perutích jim uvízly rudé perličky krve. Z temné oblohy se snáší bílé vločky. Lehce vzduchem vlají a neslyšně padají k zemi protkané pramínky vlažné krve. Ale nerozpustí se v ní...Jen v ní stále a bez konce tonou. Nejsou to vločky sněhu,ale potrhaná hedvábná pírka.

V očích se ti leskne podivný smutek. Není to lítost nad rozbitou hračkou, mrtvou beruškou, ale opravdový smutek a strach, jaká si beznaděj. Zračí se v nich celý svět, který na tebe čeká, nepřátelský a ponurý...A pocit měkkého mateřského obětí pomalu mizí v dáli za tebou.

Vzduch je těžký a prosycený pachem smrti. Není slyšet cvrlikání ptáčků, dětský smích. Poslední pírko spadlo z nebe, poslední vzpomínka utonula v nachu.

Proč už se ani trochu neusměješ? Nezavýskneš překvapením? Kam se poděla radost z tvého srdce a z duše klid? Čas vrátit nedokážeš a vzpomínku co uplavala nelze polapit.

Oblohu proťal klikavý blesk, ozvalo se bolestné zahřmění a slzy deště zemi smáčet začaly. Smívaly z ní prach, špínu a rukou krev, tiše a se soucitem, a voda valící se ulicí odplavila i cáry zmáčených křídel...všechno...všechno někam pryč.

Slaná slza ti pohladila tvář, sklápla a na hrudi zastudila. Potlačil si výkřik, který se ti vydral z hrdla, zaťal prsty v pěst a udělal ten krok vpřed...Vpřed, někam do neznáma.

Ustal vítr, utichla bouře a po ní přišel klid, takový vyrovnaný a smířený. A po chvíli se ozval slavík z háje a přivítal slunce, které se zabyštilo mezi mraky.

Svoje anděly už nemáš a zůstal jsi sám...Sám a bez ochrany, s krvácejícím srdcem. Výměnou za o chladná náruč neznámého světa zmrazila ti úsměv na rtech. Bojíš se toho co tě tam čeká? Ale vykroč, vykroč vpřed. Anděly ti zabili,ale ty musíš dál....