Motýlek
Louka jarní květinkami barevných do všech druhů barev nyní rozkvétá.Den jarní nyní začíná.Hejna ptáčku cvrlikajících v korunách kvetoucích stromů a keříků se slétají a spozorujíc,že jaro nastává,svá křídla nyní rozevírají a mávají jimi světu a letí jaro,po zimě dlouhé a nekončící se zdající,ve svém kraji přivítat.Slunce paprsky jasnými svítí na krásnou jarní louku a ozařuje i koutky stinné.Nyní když slunce na vrcholku nebe jest,nyní již vše ozářeno vidět i cítit je.Květiny své koruny a kalichy nyní otevřely aby krásu svoji celému světu ukázaly.Motýlci se přes louku celou hemží a hemží kochajíc se krajinou zelenou a všemi květy do pestra zbarvenou.Tam kde kopec se nalézá nyní tam cesta kamenná se přes něj valí.Cesta kamenná za jarního západu slunce jako pro milence stvořená.Nyní však za rána jarního kdy slunce nejsilněji na louku svítí,po cestě kamenné dva milenci za ruku se svírajíc procházejí.Láskou svojí naplněni si polibky vyměňují a kráčíc na trávu zelenou jako oči dívky která na ni svoji hlavu pokládá nyní.Bolest,velikou bolest v srdci skrývající dívka nyní svá ústa,červená jako růže jež z lásky mužského srdce pro dívku vzrostla,do úst partnera svého zavírajíc oči vkládá.Láska jejich hoří plamenem věčným,plamínkem vášně a soucitu nyní srdíčka jejich do červena více zbarvuje.Dva milenci nyní vedle sebe leží,spojily svými ústy těla svá a něžně a lehounce muž dívku po zádíčkách hladí.Její kůže jako voda hladká je s každým dotykem pocítit lze pocit volnosti jako v ráji samotném.Její rty s jazykem jež masíruje má ústa prožitek věčný sdílím již navěky,ten jemný pohlazení plný polibek kdy jazyk její přijímám srdíčkem cítíc silně jako mít tisíce motýlů v něm.Když svá ústa od sebe oddělili aby se ze zavřených očí konečně na své krásné a láskou vymalované úsměv svírající tvářičky podívati mohli.Když muž na dívku pohlédla a úsměv se mu rozzářil,dívce se slzičky nikoli štěstí ale smutku ,po líčkách roztéci dovolily.Chlapec tázaje se proč jeho dívce do pláče je když spolu láskou obklopení nyní jsou.Dívka si slzy stírajíc odvětila že posledním dnem nyní se svojí láskou tráví.Ona nemoc smrti blízkou před světem ukrývala a nyní již do ráje a věčného spánku ji tělo volá.Slzy dívce na trávu kapajíc nyní k nerozeznání jsou od rosy ranní.Však v odrazu obrazu v slzičce na trávě ležící se z nebe motýl všemi barvami vybarvený snesl.Svá křídla napínající slunci se v něm sám leskne.Z nebe vyslán bohem samotným se na rameni mé dívky usedl.Byl krásný a velký,měl snad všechny barvy světa.Dívka však nevšímaje si motýla objala kolem krku svého milého.Polibek do jeho úst vložila.,,Miláčku,slib mi že na mne nikdy nezapomeneš.“dívka z úst poté vypustila.Ve chvíli následnou její srdíčko na pulsu přidalo a když krev její skrze její tělo pronikala,v tumoru jaterním svoji cestu ukončila.Naposledy na své nohy hladké jako samet vystoupila aby na ňadrech svých partnera svého přivinula.Pokládaje svoji hlavu na rameno jeho zavřela oči a na rtech se jí objevil úsměv.Mačkajíc milého svého jež ji svíral tak též a nevěděl co se s jeho milou stane,pomalu její úsměv klesal a padal dolů.Tráva zelená a ranní rosou lesklá nyní na sobě stvoření nebeské držela.Dívka na trávě ležela a s láskou a myšlenkou na milého svého potichu jemně usínala.Milý její času neztrácel,mobilu vzal a do nemocnice zavolal.V nocích temných,dívka na stole nemocničním ležela a i skrze sílu kterou ovládati nemohla se pomalu v duchu a myšlenkou silnou se svým milým loučila.Milý její z chodby temné a tmou zaslepené do okénka místnosti se slzami na svoji milou hleděl a kal se za to co jí způsobil kdy zlého.Však onoho rána následujícího se již dívka usmála naposledy.Duch její z těla na němž poslední úsměv zanechal vyletěl silou k nebe mračnům a bráně tamější.Vstupujíc na boží stezku naposledy zamával lásce své a srdíčko jen bušilo a dychtilo jen po chvíli kdy jeho partnera opět potkati bude moci.Poslouchaje co sestra staniční ráno milému říkala,milý dal se do pláče velkého který již navždy v něm zůstal a slzy již nevyschly.Motýl barevný nyní kolem něj proletěl a zvěstoval že milá jeho v bezpečí a klidu jest čekajíc na něj.Se slzami v očích byť s úsměvem na tváři vydal se milý do světa šíře.Když do auta sedal,myslel neustále na dívku zesnulou svou a také na to jak ona na něj čeká a čeká.Chlapec mladý se srdíčkem jež lásku potřebuje si života již nevážil než lásky své vůči dívce své více.Sedaje do auta a startujíc vyjel kupředu své lásce naproti.V rychlosti plné vystartoval napříč skalám s loukami po nichž svoji milou vodil za ruku.A hle po chvíli však mladíkův duch stoupá jest k nebi a bráně nebeské již.Dole na zemi pouze auto s dýmem černým klesá ze skály do hlubin moře.Duch mladíka však s úsměvem stoupá výš a výš a ve chvíli nedlouhé svoji lásku v rukou drží již.Vloživ své rty do jejích už nikdy nepovolil je.
Voda modrá a slunce zářivé spolkly do země událost silnou a tam kudy černý dým létal proletěl motýl se všemi barvami avšak nyní dočerna zbarvený a s tykadly svěšenými.
Proletěl údolí bolesti kde oba milenci si bolest vytrpěly,proletěl všude kde láska jen zbyla.
K nebi on nyní míří,neboť bez lásky ani motýl žíti nemůže.