Naděje umírá poslední
Lesní cestou jsem kráčel skoro jako náměsíčník. Moje myšlenky se toulaly někde daleko a já své okolí skoro vůbec nevnímal, staré hrbolaté a vodou vymleté cestě jsem věnoval jen minimum pozornosti. Toho potvora příroda jaksepatří využila a záludmě mi pod nohy nastrčila kořen blízkého smrku. Já si ho nevšiml a níádherně jsem o něj zakopl.Prvně jsem letěl vzduchem já, těsně za mnou pak bohatá sprška sprostých slov, hlavně těch obsahující písmeno R. Po takových slovech se totiž člověku nejlépe uleví. Ale ten pád měl i svá pozitiva, alespoň jsem se duchem vrátil do přítomnosti a nebloudil kdesi v nedohlednu.
Už jsem se blížil ke svému místečku. Ještě pár desítek metrů, pak prudká zatáčka a jsem tam. Ve své soukromé oáze klidu, na svém mostě, tedy spíš mostíku. Ještě jsem na nej neviděl, uprostřed léta je okolní les hustě zarostlý zelenými křovinami, přes listy tam nejde pohledem proniknout. Ale za tou zatáčkou už mě čeká. Tenhle most jsem objevil asi před rokem, když jsem se bezcílně jako ztracená duše toulal přírodou. Je to starý kamenný most, takové se už dávne nedělejí. A hlavně nemá zábradlí jako moderní mosty, jeho boky jsou také z kamenů, mají asi metr na výšku a asi čtyřicet centimetrů na šířku-skvěle se na nich sedí. Ten most se mi nějak zalíbil, přitáhl mě k sobě, chodím na něj skoro každý víkend.V zimě se opírám o terásek, v teplejších ročních obdobích si sednu na kraj a nohama klátím ve vzduchu. A koukám dolů na projíždějící vlaky. Most vede nad starší tratí, jednokolejkou. Ta spojuje okoní města a vesničky. Hlavně je tam klid a jsem tam sám.Výjimečně se tedy stane,že sem zabloudí nějaký cyklista,ale ten se ani nezastaví, jede pořád dál. A to se skoro nestává, člověku tu živáčka nepotká. Už tam skoro jsem,už za tou zatáčkou...
Těšil jsem se,radostně jsem si poskočil a přidal do kroku. S očekáváním jsem vyrazil ze záhybu cesty a strnul. Na mém mostě někdo seděl. Byla to nějaká dívka, uhlově černé vlasy až po lopatky.Nerozhodným krokem jsem se blížil k vetřelci v mém svatostánku. Co s ní mám udělat, zatraceně? Musím se jí nějak zbavit, poslet jí pryč,ale jak? Vždyť vůbec neumím jednat s lidmi, straním se jich a teď mám promluvit dokonce na nějakou cizí ženskou? Zatracená práce. Ale nějak jí pryč dostat musím.
"Ahoj", pozdravil jsem ji, když jsem byl dva kroky od ní. Neodpověděla. No paráda, jak se jí mám zbavit,když nekomunikuje? "Co tady děláš?" pokračoval jsem v pokusu o kontakt. Pomalu ke mně natočila hlavu a odpověděla rozechvělým hláskem: "Sedím..." Sevřelo se mi srdce, když jsem jí pohlédl do tváře. Za normálních okolností by to musela být krásná dívka, velmi krásná dívka. ALe teď...Oči měla zarudlé pláčem a obličej zkroucený smutkem a snahou zadržet pláč přede mnou. Po tváři dolů jí pomalu stékaly dvě velké slzy.Pomalu, velice opatrně jsem natáhl ruku a prstem obě slzy setřel. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím,že je to poprvé,co jsem se dotkl dívčí tváře. "Co se stalo?"zeptal jsem se s opravdovým zájmem. "To je jedno. Jdi pryč,prosím." Nešlo to, nemohl jsem ji tam nechat. Bylo mi jasné, co tady dělá. Sama, brečíčí, zničená, nad kolejemi, kde se každou chvíli prořítí nějaký vlak. Věděl jsem co chce udělat. Ale ne na mém místě,ne dnes,ne teď. "Nemůžu jít pryč, tohle je můj most." "To není tvůj most, nemůže být, odejdi pryč prosím" oponovala mi tiše. "Je to můj most, chodím sem už rok, skoro každý víkend, to ty bys měla jít pryč. Můžu si sednout k tobě nahoru? Mám tam oblíbené místečko." Neprotestovala, tak jsem se vydrápal vedle ní. Co dál? Měl bych ji nějak utišit a dostat pryč dneska jsem chtěl být opravdu sám. Ale jak to mám udělat, nevím co jí mám říct, neumím jednat s lidmi. Budu muset něco vyzkoušet. Pomalu jsem se jí začal vyptávat. Kdo je, co tady dělá. Ze začátku moc nespolupracovala a já si docela zoufal. Ale postupně se naštěstí rozpovídala,přestala i plakat, jen lehce pofňukávala a pak ani to ne. Pozvolna přede mnou odhalila celý svůj život,řekla mi snad úplně všechno, včetně toho,jaké neměla ráda jídlo v mateřské školce a jaký byl její bývalý kluk v posteli. A mě to všechno strašně zajímalo, to mě na tom všem překvapilo nejvíce. Chtěl jsem o ní vědět všechno. A ona vykládala. Pak jsem cítil,že i já bych měl něco říct a začal jsem mluvit o sobě, o svém životě. Postupně jsem se probíjel celým svým životem a stejně jako já o ní, i ona o mně chtěla vědět všechno. A já který se lidí spíš bál a stranil, jí najednou řekl vše o sobě o svém životě.Možná to bude znít divně,ale čím víc jsem se toho jeden o druhém dozvídali,tím jsem získaval větší dojem, že se známe. Jako bychom se znali už tisíce let,jakobychom byli stvořeni jeden pro druhého. Vlaky nám projížděli pod nohama,ze začátku jsem si jich nevšímali,ale později jsme na ně radostně mávali a strojvedoucí nám pokaždé odpověděl zahoukáním. Mluvily jsme spolu dlouho, hodiny a hodiny, úplně jsem ztratil přehled o čas. Její smutná nálada byla ta tam, už nebrečela,ale smála se. Smála se mému vyprávění i na mě. Měl jsem pravdu, když se smála byla to překrásná dívka. Během našeho rozhovoru jsem se pomalu posouval směrem k ní. Ještě před pár hodinami to pro mě byla cizí žena. Teď jsem se k sobě tiskli, drželi se za ruce a objímali se, jak blázniví milenci. Cítil jsem její radost a touhu, vnímal úžasné pulsující teplo jejího těla, prožíval jsem s ní každý nádech a výdech. Bylo to úžasné, něco takového jsem nikdy nezažil. A velmi dobře jsem věděl,že ona pociťuje to samé. Vzápětí mi to potvrdila svými slovy: "víš přijde mi,že se známe odjakživa. Ne, to je málo. Odjakživa ne. Zdá se jako bychom se znali už tisíciletí, prožívali splu stovky společných životů. Občas jsem se v našem pozemském bytí minuli,ale naše duše o sobě vzájemně vždy věděly. Naštěstí i v tomhle bytí jsme se potkali." "Souhlasím, cítím naprosto to samé. To co cítíme, je mnohem víc než láska, je to..." "Souznění duší" řekli jsme oba dva najednou a zasmáli jsme se. Na obzoru se objevil další vlak. "Hele už ti to jede" prohodil jsem. Smáli jsme se jak pominutí. Ještě před pár hodinami by taková věta měla katastrofální důsledky. Teď jí provázelo naopak veslí. Znovu se ke mě přitiskla a dlouze mě políbila. Objal jsem jí, přitáhl ještě víc k sobě a opětoval její polibek. Najednou trochu ztuhla, křečovitě mi sevřela ruku. "Co se děje?" zeptal jsem se vyplašeně. "Já jen...budeš tu vždycky? Budeš tu pro mě vždycky" Navždy semnou?" "Ale samozřejmě,vždycky budu tu. Vždy budu stát po tvém boku, odteď až po věčnost. Nemusíš se bát" usmál jsem se na ní. "Já se už nebojím. S tebou ne. S tebou se nebojím nikoho a ničeho a už nikdy nebudu. Víš jak jsem tu seděla, už jsem nedoufala v žádný zázrak, už jsem neviděla žádnou naději..." "Ššššššš, nevzpomínej na zlé"šeptal jsem jí konejšivě do vlasů. Usmála se. Byla nádherná. Vlas se rychle blížil, už zdálky jsme mu zamáavli, odpovědí nám bylo zatroubení. Smáli jsem se štěstím, radostí okamžiku.Zasněně jsem se jí zahleděldo očí. Chtěl jsem jí položit otázku,ale nebylo to třeba, souznění duší je úžasná věc. Viděla otázku v mých očíčch a já si zase v jejích přečetl odpověď. Usmáli jsemse na sebe a vzájemně si upřeně hleděli do očí. Ten pohled nemohlo nic zlomit. Ani vlak vzdálený v tu chvíli necelých patnáct metrů. Se vzájemně propleteným pohledem jsme reagovali jako jedno tělo, jako jedna mysl. Oba dva jsme se zvedli a seskočily na most a mávali.