Navždy sama v parku
Přijedu dřív než se naděješ!! Řekl jí Petr než odjel na měsíc do Rakouska. Prosila ho at nejde, hned jak koukla na datum v který se měl vypravit za ní domů. 5.lisstopadu, den v kterým měli její rodiče autonehodu a smrt si je vzala k sobě. Neuposlechl a jel navšívit jeho nemocnou babičku.
V půl druhé, páteho dne měsíce listopadu, připravovala prarodičům, u kterých bydlela od té tragédie pozdní oběd. Najednou jí vypadl nůž, kterým krájela maso a jak padal k podlaze ostře jí řízl do holeně. Zaúpěla bolestí a sedla si. Laicky si ošetřila nohu a dodělala oběd. Netušila,že se přesně v tom okamžiku u hranicích převrhlo nákladní auto vezoucí mražené potraviny a že čtyři auta nestihly zastavit, strhly volanty a narazily čelním nárazem do kamionu a ostatní auta zase do těch předních. To odpoledne zemřelo přes deset lidí a Petr mezi nimi byl. Dozvěděla se to z novi, které si pravidelně kupovala. Později toho byly naplněné televize a kdejaké rádia, nebo rozhlasy. Do očí jí vhrkly slané slzy a začaly vyplavovat smutek ze smrti její lásky. Složila se uprostřed náměstí plného těch šokujících zpráv na kolena. Viděla všechno zpomaleně a myslela jen na jedno: Petře, proč to tak muselo být? Proč už tě nikdy nebudu moc políbit? Proč už nikdy nebudu mít možnost pohladit tě po vlasech a říct ti:"Miluji tě, Petře.!?
Už ani nevnímala, co jí babička říká, když přišla do domu prarodičů pro svou poslední naději. Nevnímala,že Petrova babička včera v půl druhé podlehla své nemoci a zemřela. Je to jen prolog jejího života, už se jí vůbec netýká budoucnost. Ona vzpomíná a ponořuje se v myšlenkách jen do minulosti. Jen v mlze si uvědomuje,že se jde projít a líbá babičku na tvář. Ví, kam má jít. Na to místo chodily s Petrem každé odpoledne, roztáhli si deku položili se na ní a ona si dala Petrovi hlavu do klína a zatímco jí hladil po vlasech, ona mu líčila co ten den dělala.
Seděla tam pod tím stromem, u kterého s petrem lehávali a znovu si promítala vzdálené vzpomínky. Park, šedivě ponurý bývalý hřbitov, začínal připomínat neznámou krajinu ve slaboučkém pramenu světla z pouliční lampy, který jí ozařoval černé, lesklé vlasy,ale za to jí stínil obličej. Nikdo nemohl spatřit její černé oči, ze kterých se potichu pomalu řinula kapka po kapce její naděje. V dlani hladila svou poslední naději, vysvobození, křídla, co jí naskytnou únik z tohoto světa, co jí tak ublížil a který jí toho tolik vzal. Uchopila ty křídla do pravé ruky, totiž ten lesklý kovový plíšek s ostrými strany a vyhrnula si černou podzimní bundu až vykouklo do tmy bělostné zápěstí a posléze i předloktí.
Opřela si hlavu o kmen stromu, pravou ruku s žiletnou přiložila k předloktí. Nadechla se nočního vzduchu, koukala přímo na nebe, na hvězdy. Přemýšlela o smrti. Vzala jí lásku i rodiče. A ona za ní přijde sama. Se vztyčenou hlavou. Třeba potká Petra...Při vzpomínce na něj se jí ramena otřásla mocným vzlykem. Slzy, malé potůčky, jí jezdí po tváři a odnášejí poslední zbytky naděje a chuť žít. Znovu opře hlavu o strom, přiloží žiletku k předloktí a silou jí přejede po bílé ruce. Ostrou bolest nevnímá, ani rudou krev drásající ven z těla možnost žít. Myslí jen na Petra aby mu mohla říci:Miluji Tě Petře!! V tom se jí objeví před očima a řekne: Zuzko,to nedělej to nechci. Já budu s tebou pořád. Koukej přestat a žít. Milovat tě nikdy nepřestanu a budu na tebe dávat pozor. Pokaždé můžeš sem přijít a popovídat si,ale tohle nedělej. Jsem s Tebou pořád." To jí zarazí a zahodí žiletku, chytne si ruku a utíká k babičce do domu.....................