Opožděná láska
Kamarádka Martiny oslavila své 16 narozeniny. Martině bylo 16 už před měsíce. Moc se jim oslava nepovedla, Magda pozvala svého kluka a jeho kamaráda Ondru. Ondra, který byl o dva roky starší, v Martině hned našel zalíbení. On jí nebyl taky lhostejný, byl vysoký, blond, krásné modré oči, čiroká ramen a štíhlý pas. Nejprve si spolu povídali a pak jí pozval do kina. Chodili spolu už rok a pořád se milovali, namlouvali si,že se znají už od dětství. Při každé schůzce Ondra říká, jak jí miluje. pak podal žádost o studia do Prahy a odjel na prvák. Vídali se jen v pátek, sobotu a neděli, když odjížděl. Jednoho dne dostala Martina dopis,že tuto sobotu Ondra nepřijede domů. Rozhodla se,že ho překvapí a navšítí v Praze. Ve vlaku se nemohla dočkat až ho zase uvidí a políbí. Šla parkem a najednou strnula údivem. Uviděla Ondru s nějakou dívkou, držel ji kolem pasu a líbal ji. Když byli několi metrů od ní Ondra si jí všiml. "Ahoj Martino",řekl a podíval se na dívku. Martině se oči zalily slzami a v pláči vyhrkla: "Ahoj". "Promiň Martino",řekl Ondra. "Poznal jsem jinou dívku a mám jí moc rád. Teď poznávám,že jsem se s Tebou nudil a ztratil dost času. Je lepší, žes to takhle poznala, než aby ti to řekl někdo jiný. Já bych ani neměl dost odvahy." Martina stála se sklopenou hlavou, slzy jí stékaly po tváři a kapaly na zem. Dívka, která stála vedle Ondry se usmívala a mířně se pohubovala. "Já tomu pořád nemůžu uvěřit Ondro." vyhrkla najednou Martina. "To nemůže být pravda." "Je to pravda a s tím se musíš smířit" řekl jí Ondra. Martina dlouho stála a dívala se za nimi, zdálo se jí to nekončené, nevnímala svět, náhle slyšela:"Slečno, stalo se vám něco?"To jí probudilo, otočí se v zaslzených očích uvidí chlapa, který se na ni vyděšene díval. "Ne, nic" řekla a odešla.
Uplynuly dva roky a ona odjela do Prahy do nemocnice. Věděla,že už dlouho žít nebude. Naposledy...jako tehdy. Najednou uvidí Ondru,ale samotného a smutného. "Ahoj Martino, co tady děláš?"řekl s údivem. "Jsem tady v nemocnici." "Co je ti?" Martina chvíli mlčela a v očích se jí objevily slzy. "Mám rozklad krve." "Ne, to přece nemůže být pravda."řekl Ondra. "Proč ne?"zeptala se Martina smutně a sklopila hlavu. "Martino!"vykřikl najednou Ondra. Prudce zvedla hlavu a on viděl jak jí stékaly slzy. "Odpusť mi všechno. Tenkrát víš udělal jsem hroznou blbost. Ivana se stejně před týdnem vdala. A já poznal,že ty..." "Nechci,aby mě měl někdo rád jen ze soucitu"řekla zvýšeným hlasem. "To není pravda,já tě mám rád už dávno...." Trochu pozdně, nezdá se Ti?" přerušila ho a dala se do běhu.
Byl pátek, krásný den. V jedné pražských nemocnic umírá dívka na pokoji č.7. Po chodbě nemocnice letí chlapec,který je celý udýchaný. Chce otevřít dveře do pokoje. "Tam nemůžeš" ozval se přísný hlas sestry. Ondra se prudce otočil - "Musím, já tam musím."řekl s lítostí. "Tak dobře,jen na chvíli."otevřela dveře. Všude ticho ana posteli leží dívka. Ondra přišel k posteli a klekl si k ní. "Martino"řekl tichým hlasem a vzal ji za ruku,Martina otevřela oči. "To jsi ty?" "Ano já, chci ti říct,že mi nesmíš umřít, nesmíš!" "Co je teď v Tvém srdci?" "Láska Martinko, jen láska pro tebe, moc tě miluju." "Já tebe taky Ondro,ale teď už je pozdě." "Martinko, odpusť mi prosím všechno." "Už jsem ti odpustila dávno"řekla z posledních sil a hlava jí klesla na polštář. "Martino. Martino co je ti?" volal Ondra a mačkal jí ruku, na kterou padali jeho slzy. Přistoupila k němu sestra. "Tak pojď,už to nemá cenu,je konec." Podíval se na ní a naposledy řekl: "Už nikdy nebudu milovat. Má láska zůstane v tobě, Martinko!!!!"