Pád do propasti
Musím letět rychleji. Roztáhl jsem křídla a opřel se do sestupu plnou silou. Mohutné perutě bičovaly vzduch a hnaly mě dolů šílenou rychlostí. Divoce jsem protínal vzduch, vkládal veškerou svoji sílu jen do pohybu křídel. Ale začínal jsem vnímat,že možná přijdu pozdě....Ne. Musím to zvládnout. Jen kvůli tomu účelu jsem byl stvořen a své poslání musím dodržet. Napjal jsem síly a řítil se k zemi rychleji než blesk. Konečně jsem dole pod sebou uviděl světlo. Tam je cíl mé cesty. Posledních několik vteřin prudkého sestupu a byl jsem na místě.Prudce jsem roztaženými křídly zabrdil a běžel k ní.Ležela na zemi. Sklonil jsem se nad ní a chytil jí za ruku. Byl jsem připravený pomoci jí vstát a dál bojovat. Bojovat proti všem, kteří jí ubližují. Pozvednout jí ze země a dát jí sílu jít dál, dát jí sílu nezdat se. Vždyť k tomu jsou přece strážní andělé. Sevřel jsem pevně její dlaň ve své a lehce zatáhl, abych jí posadil. Nereagovala. Zatáhl jsem silněji. Zase bez odezvy. Co se děje? Vždyť díky mě by se měla vzchopit a znovu vstát a jít. Dělám něco špatně? Ne, určitě ne, nemůžu dělat nic špatně. Tak co se děje? Znovu jsem se na ní podíval. Ležela bez hnutí a měla zavřené oči. Pohladil jsem jí po tváři a doufal jsem,že jí to probudí. Nic, žádná reakce. Co se stalo? Přejel jsem pohledem po jejím těle. Uvědomil jsem si,ale že se dívám na její duši. A já chtěl vidět její fyzické tělo. Pohlédl jsem trochu jinam. Nebo přesněji, podíval jsem se na ní trochu jinak. Teď jsem uviděl i ji samotnou. Vyděšeně jsem se zajíkl. Černá halenka byla roztrhaná, odhalovala její pevná dívčí ňadra. Dlouhou černou sukni měla vykasanou vysoko, tak aby byl přístupný její klín. Došlo mi co se stalo,pochopil jsem, proč křičela o pomoc. Člověk, kterého jsem měl opatrovat, dívka na kterou jsem měl dávat pozor tu předemnou ležela zneuctěná. Znásilněná. Projel mnou hněv.Ale na to nebyl čas. Musel jsem jí pomoci. Ale proč nereabuje? Znovu jsem se na ni podíval. A tepr nyní jsem si všiml kaluže krve, která se rozlévala z pod jejího těla. Byla mrtvá...Přišl jsem pozdě... "Jak to?" zařval jsem s hlavou vyvrácenou k nebesům. "Jak je možné,že jsem to nestihl?" Z očí mi tekly slzy a já tiše držel svoji malou chráněnkyni za ruku. A pochopil jsem. Bála se. Bála se volat o pomoc. Nechala se znásilnit, protože se bála. Bála se,že jí budou ubližovat ještě víc, pokud se bude pránic. O pomoc křičela až když jí zabíjeli. Nikdy jsem to nemohl stihnout...Hlavou mi běžely hrůzy, které jsem si ani nedokázal představit. Vnímal jsem bolest z jejího zmučeného mrtvého těla a v krmi mi vířil vztak. Vztek a strach. Strach a šílenství? Šílenství a touha po pomstě. Počkat! Může tohle anděl cítit? Může strážný anděl mít takhle temné myšlenky? Neprotiví se to zákonům božským a možná i těm lidským? Nevím. Ale vím,že jako anděl nemůžu zabíjet.Nevadí. Z pouzdra jsem vytáhl meč. Prohlédl jsem si bedlivě jeho ostří a pak ho pozvedl nad hlavu. Sevřel jsem meč pevně v dlani, stikl zuby a roztáhl křídla. Dva rychlé řezy...Šílená bolest mě srazila na kolena. Nepřítomným pohledem jsem sledoval dvě, kdysi bělostné teď zakrvácené perutě, jak pomalu padají k zemi. V pahýlech na zádech jsem cítil pulsující bolest, vnímal jsem jak mi z nich vytéká krev.S překvapením jsem si uvědomil,že moje kdysi bělostná říza je teď černá. Černá jako noc bez úplňku. Černá jako tma v jeskyni. Černá jako moje duše. Ošklivě jsem se zasmál přes závoj slz. Pochopil jsem. Teď jsem byl prokletý. ODvržený Bohem i mými bratry. Byl jsem zapomenutá a ztracená duše. Padlý anděl. Mé sny a mé ideály s epropadly někam do hlubin temnoty a beznaděje. Líbilo se mi to tak. Zvedl jsem ze země meč a vrátil ho do pouzdra. Ani on už nebyl zlatý. Měl barvu popele a bolestivých vzpomínek. Naposledy jsem spočinul pohledem na mrtvé dívce. Mé rty němě zašeptaly přísahu pomsty. Pak jsem se otočil a zmizel do noci. Čekal mě lov. Lov na zrůdy, které ublížily mé chráněnkyni. najdu je všechny a donutím je zaplatit. Zaplatit vlastní bolestí, strachem a utrpením. Zaplatí za to, co udělali té malé milé dívce. Budou umírat dny a budou prosit o milost. A až s nimi skončím, vykopnu je do pekla a to jim bude připadat jako ráj. Jako ráj v porovnání s tím co jsem jim prováděl já. A potom půjdu dál, lovit a zabíjet další stvůry, podobné těmhle. Budu v tom pokračovat tak dlouho, dokud je nezabiji všechni nebo sám nezemřu.