Svět barev
Žila jsem jako v duze. Obklopovala mě neustálá záře tolika odstínů, každý z nich měl svůj význam, byla jsem šťastná.
Můj svět byl dokonalý, existovalo v něm tolik věcí, které mi pomáhaly rozlišovat i ty nejmenší rozdíly, nepřipadala jsem si ochuzená.
Jako malá ano. Často jsem prsty tlačila na oči a chtěla vědět, proč jiní vědí na dálku a já ne. Trvalo dlouho než jsem pochopila, že já nikdy nebudu vědět na dálku.
Nejdřív jsem se s táhla do sebe a odmítala komunikovat s lidmi. Záviděla jsem jim. Proklínala jsem Boha, vinila ho z mé samoty, z mé bolesti. Často jsem sedávala v kostele a snažila se to všechno pochopit, možná jsem čekala až on promluví a řekne proč já, ale on mlčel a já také.
Rostla jsem, pochopila jsem, že můj život je dar. Zcela jsem se soustředila na všechny smysly. Tehdy do mého světa vnikly barvy. Jako bych prožívala svůj vlastní svět odehrávající se za zavřenýma očima. Tady měl každý svou tvář, tady byli všichni šťastni.
Jedné noci se mi zdál sen. Viděla jsem v něm. Zpočátku jsem byla nadšená, mohla jsem vidět slunce, tváře rodičů, pozorovat kapky deště, vidět duhu. Ale svět nebyl takový, jaký měl být!
Válka, alkohol, drogy, týrání, smrt. Bála jsem se toho světa, nechtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem do něj patřit.
Peníze, moc, chudoba, kriminality, nenávist, strach.
Oč lepší najednou byl můj barevný svět. Svět zvuků, vůní a tajných iluzí.
Ráno mě přívítalo slabou a smutnou. Najednou jsem ztratila chuť žít, byla jsem znechucená vším. Ten hluk ulic už mě nelákal, slyšela jsem v něm hádky a skrytou nenávist. Znovu jsem se uzavřela do sebe.
Ale stejně jako kdysi, mi i teď došlo, že to takhle nepůjde dál. Poznala jsem pravou tvář světa, poznala jsem vše oč přicházím a taky vše, co naopak získávám navíc. Už nikdy víc jsem netoužila vidět, naučila jsem se vnímat svět jinak.
nauč se psát!
(dom a mar, 12. 6. 2012 13:49)