Tam, kde nejsem sama
,,Chytí mě někdo, až se zastavím na hraně hluboké propasti? Podá mi kdokoli pomocnou ruku, až nebudu vědět jak dál? Uklidní mě jeden z vás ve chvíli, kdy mi druhý tolik ublížil ? A hlavně, slyší mě na tomhle světě ještě vůbec někdo..?“
Ptala jsem se stále dokola. Volala jsem tuhle opakující se prosbu do mého opuštěného světa. Ruce se mi třásly, když jsem je pozvedla před obličej. Prohlížela jsem si rozpínavou pavučinu žilek, které vedly pod téměř průhledným povrchem kůže. Nikdy jsem ten pohled nevydržela dlouho, vždycky jsem zavřela oči a doufala, že až se podívám příští den, bude to lepší.
Sedávala jsem v okně odkud jsem pozorovala lidi, kteří žili své životy. Nikdy nikoho nenapadlo zvednout hlavu a podívat se do mého okna, nikdo netušil, že existuji. Ale já tam sedávala dál.
Vnímala jsem každou osobu jako jedinečný kus skládačky. Pomalu jsem zaplňovala ta prázdná místa v mojí mysli touhle přihlouplou hrou. Tvořila jsem osudy neznámých lidí, dávala jim jména, nechávala jsem je zamilovat a poté o tom vyprávěla mamince nebo tatínkovi. Vždycky se tolik smáli!
Jednou, to už mi bylo hůř, maminka mi nedovolila sednout si k oknu, musela jsem ležet a ona si mě starostlivě měřila kdykoliv mě zachvátil další kašel, zaklepal někdo na dveře. Maminka neochotně odběhla otevřít a já se toužebně zadívala k oknu. Když se do pokoje vrátila, držela ohromné desky. Její oči se zalily slzami, když mi je podávala. Nechápavě jsem si je od ní vzala a ohromeně jsem očima mapovala ten nádherný obrázek. Musel to být anděl, tomu jsem věřila.
Maminka mi vyprávěla, že jí ten obraz věnoval nějaký malíř, který prý sedával v parku pod mým oknem. Ano, znala jsem ho, byl bláznivě zamilovaný do Charlotty, té nesmělé dívky se psem. Maminka říkala, že ten anděl jsem já, ale já jí to nevěřila, protože andělé jsou mrtví a já žila. Když jsem jí to pověděla, rozplakala se. Hladila jsem ji po ruce a chlácholila ji, já nikdy neumřu.
Bylo pozdě v noci, když mě probudil hluk z ulice. Skrz okno na mě dopadalo jasné světlo, všude byl slyšet smích a zpěv. K mému údivu jsem se lehce zvedla a doběhla až k oknu, bylo mi podstatně líp, začínala jsem se uzdravovat. Ulice žila nočním životem. Všude bylo plno lidí, které jsem znala ze svých snů a smyšlených historek. Malíř zvedl hlavu a posunkem mě zval k sobě dolů, neváhala jsem.
Vtáhl mě do davu a tančil se mnou. Jeho kaštanové oči se na mě tak vesele smály až jsem se smála taky. Pověděla jsem mu, že ta plachá blondýna ho také miluje a on, že by za ní měl jít. Vysekl mi poklonu a požádal právě Charlottu o tanec. Já se bavila dál. Staré dámě jsem řekla, že její syn se z války vrátí v pořádku, malým klučíkům jsem pomohla najít pejska a šťastným manželům jsem ukázala kouzelný dům. Byla jsem tak veselá!
Pak jsem uviděla babičku, seděla na jedné z houpaček a mile se na mě usmívala. Rozeběhla jsem se k ní, ale potom mi došlo, že babička umřela, neměla by tu tedy být.
,,Pojď, děťátko.“ natáhla ke mně svou scvrklou ručku.
,,Ale, co maminka a tatínek?“ strachovala jsem se.
,, Ti tě milují, andílku. Nikdy je neopustíš, ano?“
,,Ano!“ vykřikla jsem radostně a pak se s babičkou vydala do další ulice, náš tajný průvod čekalo ještě mnoho oslav. Když jsem se ohlédla naposledy k domu, viděla jsem uplakanou maminku stát v okně, ze kterého jsem já tak často koukala na mojí ulici. Plakala.
Měla pravdu. Já jsem byla jejím andělem.