Ve vzteku...
"Co chceš?" Vyštěkl jsem na ni a obešel ji, dívajíc se upřeně před sebe. "Můžeme si promluvit?" "Nemáme o řem mluvit."odbyl jsem ji. "Poslouchej mě,prosím." "Ty to pořád nechápeš co? My dva si nemáme co říct", vzal jsem míc ze země a hodil na koš. Minul jsem. "Než jsi přišla,tak mi to šlo. Je to stejný jako v životě.Dokud se neukážeš, tak je všechno v pořádku." "Dřív jsi říkal,že je všechno lepší, když jsem s Tebou." Nečekal jsem,že řekně něco takového. Přerušil jsem házení na koš a otočil se k ní. "To je taky pravda,ale to co se děje potom za to nestojí," vrátil jsem se k házení. "Zklamal jsi mě..." Po téhle větě se ve mně začala vařit krev. Vzteky jsem hodil míčem o desku tak tvrdě,že všichni kolem se lekli rány,která se ozvala. "Já zkalaml tebe! Já tebe! Já na tebe čekal a myslím,že dost dlouho!" Rozkřikl jsem se na ní. "Promiň",řekla tichým hlasem a chytla mě za ruce...odstrčil jsem ji. "Stále jsi krásná a už jen tvůj dotek ve mně vyvolává vzpomínky a pocity..." "Tak v čem je problém?" Přerušila mě. "Problém je v tom,že říct promiň vždycky nestačí a doby, kdy jsem ti odpouštěl všechno jsou už pryč." "Jsem teď jiná. Změnila jsem se." "Možná. Já,ale nevím kdo jsi. Neznám tě. Všechno co jsem o Tobě za poslední 3 roky slyšel bylo,že máš nového kluka nebo,že s ní už zase nejsi. " Sebral jsem ze země míc, dal jsem ho do tašky a chystal se k odchodu. Při otevírání branky jsem pocítil pevné objetí. Položila mi hlavu na rameno a zeptala se: "Jak to můžu napravit?" Pohladil jsem ji po vlasech, políbil na tvář a pomalu odsouval její ruce z mého pasu. "To je právě to...Nemůžeš."