Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínky se vracejí

11. 5. 2010

Chybí mi..každým dnem víc a víc...Nedokážu na něho nemyslet. Je první, na koho si vzpomenu, když se vzbudím a poslední, když usínám.

Bylo pondělí, jedno z takových ospalých kdy člověk není po víkendu schopný dělat skoro nic. Ve škole jsem usínala na lavici, hodiny s vlekly strašně pomalu. Konečně, když zazvonilo na konec poslední hodiny, jsem se tak nějak probrala a pospíchala domů. Co můžu dělat? jen tak sedět a přemýšlet...Nad tím, jak jsem blbá, nad tím jak moc se mi po něm stýská...Chtěla bych být optimistická v myšlenkách ale nešlo to. stále se mi do hlavy vkrádal ten pocit bezmoci, pocit prázdna, toho,že nemám moc něco udělat,že toho nejsem schopná. Z přemýšlení mě vyrhl pohled do dáli, když mi došlo,že naproti nejde nikdo jiný než on. Mám ho pozdravit a začít s ním mluvit? Nebo bude lepší, když hned teď odbočím a půjdu touhle ulicí nahoru? Třeba mi bude trošinku lépe, když s ním nebudu mluvit. Všechno se totiž v tuhle chvíli vždycky vrací, všechny ty nádherný vzpomínky na společné chvilky....

"Ahoj" odhodlala jsem se a usmála. "Čus" usmál se na oplátku. A tak nějak jsme se začali bavit..ptala jsem se, jak se vlastně má,že jsme se už dlouho neviděli, jak bylo na dovolený, on mi spontánně odpovídal. Měl jiskřičky v očích. Byl rád,že mě vidí. By možná byl i šťastný,že se mnou může mluvit. Ten jeho humor mi vážně chyběl. Smála jsem se, bylo mi strašně fajn. Po nějaké době jsem se ale museli rozloučit a byla jsem zpátky tam, kde předtím. Už si s ním zase dlouho nepromluvím, budu ho jenom vídat ve škoíle, kde si řekneme ahoj a tím to skončí. Vždyť z mého nitra vycházejí výkřiky: "Chybíš mi, prosím, neodcházej, neopouštěj mě navždy..."Copak to neslyší?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář